Jedna z mých dalších slohových prací, tentokrát na téma "Ne každý den je dobrý, ale v každém dni je něco dobrého." Konec měl zkončit úplně jinak, ale podle rodičů tenhle byl lepší...nebyl. Původní nápad se mi líbí víc...trošku ne-vánoční povídka. Snad se bude líbt vám i učitelce.
Varování: Smrt
Ticho, pláč, smutek, deprese. Nic jiného nás neobklopuje. Padá na mne únava. Je to již pět dní, co můj otec, Josef Adolf Svoboda, usnul životem. Vracíme se z obřadu, syn Pepík mamince stále podává kapesníčky, sedmiletá Klárka stále nechápe, co se děje a ženuška Alice jen prázdně pozoruje krajinu. Tato zpráva nás překvapila, jak rána z jasného nebe. Tatínek byl vždy vitální, i přes svůj vysoký věk. Odpočívej v pokoji, tatínku.
"Karle, pozor!" vykřikla Alice z ničeho nic. Prudce sebou škubnu, před námi v protisměru jede náklaďák. Strhnu volant, vjedu do volného protějšího pruhu, hned za náklaďákem se vrátím do našeho. "Blázen." Nic jiného ani říct nemůžu.
"Tati, babičce není dobře." poklepe mi na rameno Pepík, "Myslím, že potřebuje do nemocnice." Otáčím se na ni, a opravdu. Je bledší než normálně a klepe se. V okolí se vyznám, vím, kde najdu nejbližší nemocnici. Začíná pršet, šlápnu na plyn. Osudová chyba. Kola mi podjedou, auto se otočí a sjede z kopce. Jednou se převrátíme na střechu a zpět na kola, bokem vrážíme do stromu. Klárka brečí, Alice hystericky křičí, nevnímajíc stékající krev z čela, Pepík třese s maminkou, promlouvá k ní, ta se však neozývá. "Alice, uklidni se. Alice!" uklidňuji ji. Reaguje. "co se?" pohlédne na zadní sedadlo "Maminko!" "Babička je už mrtvá." oznámí Pepík. "Maminko!" propadne Alice v pláč. "Mě není dobře." plačící Klárka zakašle. V dlani drží směsici krve a slz. Na nic nečekám, volám pohotovost.
Jsou tu ani ne do třiceti minut. S pomocí hasičů nás dostávají z auta. Děti s Alicí jsou již v sanitce, stojím před ní a pozoruji, jak balí Maminku do černého pytle. Zemřela a můžu za to já! Vlastní krev! "Sbohem mami," šeptám do větru. Vlezu do rychlý. Pepík zvrací, Klárka kašle i nadále krev, Alice upadla do kómatu. Jen mě nic není.
V nemocnici rozvezou zbylou rodinu do různých částí, i mě vedou na nějaká vyšetření. Rentgen, prohlídka a já nevím, co ještě, nevnímám to.
Sedím na chodbě, čekám na jakékoliv zprávy, hlavně ty dobré. Panuje zde hluk, řízený chaos. Každou chvíli proběhne pacient, doktor, ale i zdravý člověk. Blíží se ke mně mladý lékař s ustaraným výrazem na tváři. "Je mi líto, snažili jsme se, ale bohužel, už se nedalo nic dělat." "Co se stalo?" "Vaše dcera Klárka zemřela." poslední slovo zašeptal, i přesto bylo slyšet. "Co se stalo?" "Vnitřní krvácení." víc slyšet nechci. "Můžu, se jít podívat za synem?" "To bohužel teď není možné, právě ho operují." "A žena?" "Taktéž." propadám panice, co mám dělat? Doktor odchází.
Nemám co dělat. Zdravotníci mi sdělili výsledky mých vyšetření. Jako by mě to zajímalo. Mé zdraví Klárce život nevrátí. Už nikdy neuvidím ty šťastné jiskřičky v jejích očích, už nikdy. Někdo se ke mně blíží, je to doktorka ve středním věku. "Pane Svoboda, je mi líto,ale vašeho syna se nám nepodařilo zachránit." Nejdřív Klárka, teď i Pepík. Přijít o obě děti v jeden den, to je moc i na mě. Už to déle nevydržím, potřebuji se vybrečet. "Vaše žena je již po operaci," pokračuje "krvácení do mozku se nepodařilo zastavit. Doktor Švartz, jež jí operoval, jí dává posledních deset minut života. Jestli si jí přejete vidět, můžete za ní na pooperační." Ukázala na pokoj, omluvila se a odešla. "Karle." Alicin hlas. Zní tak slabě, "miláčku, pojď blíž, prosím." "Alice, lásko." "Karle, slib mi, až zemřu, že se postaráš o děti." Přikývnu, nezmůžu se na slovo. Pravda je tak zlá. Stisknu jí ruku a políbím. "Miluji tě." "I já tebe miláčku." s těmito slovy naposled vydechne.
Sestřička z oddělení mi objednala taxíka, zavede mě domů. Jsem v pořádku, jen pár šrámů, převážně na srdci, mě neohrožují na životě. Nic nevnímám, vycházím z nemocnice. Nekoukám doleva, nekoukám doprava, jdu rovně s hlavou sklopenou k zemi. Oči mám plné slz. "Pane pozor!" nezastavuji se. Cítím prudký náraz. Bolest vystřeluje do celého těla. Nade mnou se sklání několik vystrašených obličejů "Pane, jste v pořádku? Slyšíte mě? Pane!" "Zavolejte někdo doktora! Pomoc!" slyším mnoho hlasů, vzdalují se. Umírám.
"Karle. Karle! Hergot. Karle vstávej!" Otvírám oči "tati?" "Co se divíš?" "Ty žiješ?" "Ještě aby ne! Cítím se líp, než kdy dřív!" "To jsem rád! Měl jsem strašný sen!" "Budeš mi to vyprávět cestou. A teď se zvedej, nebo nám všechny ryby uplavou!"
VESELÉ VIANOCE